Není problém redukce slov. Ale tím se nezmění to, že změna našeho předlistopadového myšlení nepotřebuje svůj čas. Pokud nám bude chybět sebereflexe naší reality, budeme náš kapitalismus pociťovat spíše jako mafiánský. A možná i jím bude.

Je mnoho nápadů po světě, jak má vypadat vstup ekonomických pravidel do poskytování zdravotní péče. Z hlediska principiálního mám za to, že jediným obecným pravidlem v této věci je, že co je indikované, to je ekonomické a co není indikované, to je kontraindikované. Na tomto principu dosud ale žádný kontrolní systém postaven není, což mám za škodu.

Je úplně jedno, jestli PL ( PLDD) dostane víc a bude platit pomocná a laboratorní vyšetření nebo zda tato budou hrazena zvlášť. Při každém z obou způsobů je možno najít pro a proti v jistém nerovnovážném vztahu.

Za podstatné mám, že měření výstupů zdravotní péče není rozpracováno tak, aby mohlo být použito pro stanovení ceny poskytnuté péče. Jedině snad systém Drg má jisté racionální prvky v tomto ohledu a odstraňuje chyby paušalisujících systémů nejvíce ze všech dosud zavedených způsobů.

Nejjednodušším způsobem zjištění samotné ceny péče je tržní princip. Ten je ovšem zatížen zásadní chybou, totiž tou, že je výrazně asociální a nezohledňuje zájem státu na zajištění zdravotní péče, daný jeho přirozeným zájem o zdraví populace, tvořící společnost. Obdobně je tomu ve školství, kdy cena učitele by jistě mohla být určena tržně, ale účinek toho na všeobecnou vzdělanost národa by byl docela krutý.

Vstup státu do systému zdravotní péče a jejího financování je z hlediska celospolečenského zájmu nezbytný a jde jen o to najíst správný poměr co největší míry svobodného rozhodování jednotlivce ku státním invencím. Ekonomickým východiskem musí být cena péče a způsob regulace její spotřeby. Za každých a tedy i současných¨podmínek, daných úrovní státního hospodářství, je s ohledem na potenciál medicíny a jejích aplikací možné jen to, že stát určí rozsah jím garantované časové, prostorové a ekonomické dostupnosti zdravotní péče a současně nechá volnost pro poskytování péče nad tento stanovený rozsah. A za tou volností lze vidět i její protekci - jsou možné mechanismy, kterými ryze privátní ( nikoli ta v tom dnešním smyslu, kdy privátní poskytovatel je toliko vazalem státu a ZP ) péče protekována být může, aniž by to bylo spojeno s metodami diktátu byrokratického centralismu.

Oba systémy ( státní a privátní ) mohou být zavzaty jako podmnožiny do jednoho systému zdravotní péče a jejího financování, a to buď s měnlivým průnikem nebo bez něj, tedy jako paralelní.

Systém se dá buď vymyslet jako nový nebo kompletně ( conditio sine qua non ) převzít jako vyzkoušený a známý svými přednostmi i nedostatky.

Politická situace¨je dlouhodobě nepříznivá nejen pro konstrukce. Politika, coby projev vrozeného smyslu pro obec a národ, kterým je nadána lidská přirozenost ( v ant.ř. POLITIKON ), trpí u nás metastasujícími stranickými přístupy, diletantstvím a šlendriánem. A s ní tím trpí i všechny státní moce, náš resort, zdravotní péče, její poskytovatelé. Proklamace pacienta jako středobodu zájmu je populárně přitažlivá, ale racionálně nepatřičná. Pacient se stává spontánně středem zájmu poskytovatele ve chvíli, kdy je to pro poskytovatele výhodné.

Pacient jako střeodobod zájmu, to bylo ideové východisko hned po revoluci. Nakonec se do toho středu dostal, akorát že do středu kružnice, po které se vzájemně nahánějí poskytovatelé, jejich spolky, komory, stát, pojišťovny, kdekdo a pacientovi se z toho jich sledování akorát točí hlava a nic mu nepomůže ani samozvaný jeho svaz v čele s demagogy, představujícími jakési Eskymáky, kteří radí obyvatelům Konga, jak se chovat v období tropických děšťů a stavějícími na jakési podivné premise povinnosti poskytovatelů péče být bezmála zdarma nebo za almužnu dokonalí

Přesto " dum spiro spero " , byť i " dubito, ergo cogito ".

MUDr Jiří Kilian

Jen na okraj: Vaše myšlení zůstává v hranicích direktivního socialistického myšlení. Já se pokusím postavit na pozici svobodného, centralisticky neomezovaného pacienta a lékaře.
Sám vidíte, že jakýsi gatekeeping je nezbytný. Zdravotnictví, které se neopírá o primární péči praktického lékaře, není schopen žádný, ani bohatší stát než je Česká republika, zaplatit. Proto nechápu naši politickou reprezentaci včetně ředitele VZP Pavla Horáka, kteří v systému nepočítají s klíčovou rolí praktického lékaře.
Gatekeeping mohu nainstalovat direktivně v socialistickém, centralistickém zdravotnictví, nebo může být nainstalován zcela přirozenou, nenásilnou cestou v systému opírajícím se o svobodné, odpovědné, smysluplné, nedirektivní, efektivní vztahy. To předpokládá subsidiaritu i ve zdravotnictví, tedy předání odpovídajících kompentencí z ministerstva na jednotlivé subjekty. Všechny subjekty ve zdravotnictví (pacient, lékař, pojišťovna...) se musí znovu dostat do svobodných a odpovědných vztahů. Stát musí umožnit vznik skutečných zdravotních pojišťoven, které budou tvořít různé pojišťovací produkty, mezi kterými si občan bude moci vybírat. Tyto pojišťovny nemohou uzavírat smlouvy s ošetřujícími lékaři na omezování zdravotní péče svých klientů, ale musí uzavírat individuální smlouvy se svými klienty na optimální vyšeřování a léčbu. Aby celý systém mohl řádně a bezproblémově fungovat ke spokojenosti pacientů i jejich ošetřujících lékařů, je nezbytné otočit tok peněz v ambulantní sféře. Všeobecně povinné pojištění musí zůstat základem solidarity, ale pacient navíc musí v ambulantní sféře vkládat vratné garanční peníze proplácením ambulantní péče (minimálně alespoň primární péče). které si podle předem uzavřené smlouvy u své pojišťovny v dohodnutém podílu vyzdvihne.
Význam tohoto změněného stylu financování ambulatní péče: Sám pacient si ohlídá své finance a on sám bude rozhodovat o tom, který lékař si zaslouží jeho peníze. Tímto elegantním manévrem dostává lékaře navzájem, ale i zdravotní pojišťovny navzájem do konkurenčních, plodných vztahů, zajišťujících zcela přirozenou cestou růst kvality zdravotní péče. Navíc tímto způsobem podstatně omezí ztráty ze svých peněz vkládaných do zdravotnictví. Navíc touto cestou bude nastartován ekonomický interes pacienta o své zdraví. A konečně v této pozici se pacient stává skutečným pánem systému, který může svobodně spolurozhodovat o svém nejlepším vyšetřování a nejlepší léčbě.
Toto obrácení toku peněz v ambulatní sféře zastaví destrukci vztahů mezi lékaři a paciety, která nabývá gigantických rozměrů! A tím nemyslím jen pro dnešní pacienty nezbytnou korupci, protekci a úplatky, ale různě se projevující vztahy vzájemné nenávisti.

1. Uvědomění si cílů reformy: Zdravý pacient a spokojený lékař.
2. Všem subjektům ve zdravotnictví (pacient, lékař, pojišťovna...) musí být předány pravomoce s maximální svobodou a odpovědností. Musí skončit současná sešroubovanost do naprosté neakčnosti a neodpovědnosti. Současně jsou všechny subjekty ve zdravotnictví zcela vyřazeny z možnosti ovlivnění systému.
3. Současné nefunční zdravotní pojišťovny jakožto přerozdělovatele zdravotní daně nepotřebujeme. Naopak potřebujeme zdravotní pojišťovny, které budou mít možnost tvořit různé pojišťovací produkty (což dnes mají ze zákona zakázáno).
4. Dosavadní smlouvy lékařů na omezování zdravotní péče jsou vůči klientům pojišťoven nezodpovědné! Individuální smlouvu musí mít pacient se svojí pojišťovnou na optimální péči.
5. Je nutné uzavřít všechny tunely na všech úrovních (pacient, lékař, pojišťovna, byrokrat ministerstva...), což dokáže jen jakýsi pokladenský systém financování ambulantní medicíny s vkládáním vratných garančních peněz pacientem přímo do systému proplácením ambulantní zdravotní péče (minimálně zdravotní primární péče), které si pacient vyzdvihne u své zdravotní pojišťovny v podílu dle předem uzavřené individuální smlouvy.
6. Tento přirozený vztah mezi pacientem a jeho ošetřujícím lékařem umožní nejen podstatné snížení ztrát z občany investovaných peněz na všech úrovních, ale dostane ošetřující lékaře do plodné konkurence a stejně tak zdravotní pojišťovny, což přinese pozitivum v kvalitě, a konečně přirozenou cestou ustaví gatekeeping systém, který je nejšetrnější, a kterým bohužel naši politici pohrdají včetně ředitele VZP Pavla Horáka.
7. Řešení sociální problematiky nesmí stát hodit na ošetřující lékaře, ale musí zajistit i pro ty nejchudší zdravotní péči v tomto rámci.
8. Dnešní socialistický systém financování zdravotnictví již ukazuje svoji nefunkčnost a ztrátu dostupnosti, protože pacient se domůže optimální léčby jen korupcí, protekcí a úplatkem, což se stává otřesná pravda.

se stala hned na začátku založení zdravotního pojišťovnictví - špatně definované instituce a jejich funkce způsobilo to, že hybrid mezi pojištěním a národní zdravotní službou vyhovoval pouze politikům a autoval lékaře, zdravotnická zařízení, s klienty- pacienty v tomto systému nebylo počítáno. Místo toho,aby se omezilo bezbřehé čerpání zdravotnických služeb (podle sociaslistického způsobu - odřel jsem si koleno, doktore podívej se a poraď co s tím dyť je to zadarmo), docházelo v následujících letech k extenzívnímu rozšiřování služeb ve zdravotnictví místo k zintenzivnění. Podle mého soudu je financí pro zdravotnictví dostatek, ale jejich tok je omezen pouze jedním směrem, s to materiálním - léky, pomůcky. přístroje, spotřební materiál. Při takovém hospodaření se nějak pozapomnělo na to, že zdravotnické služby jsou o velkém množství lidí, a nikoli o technice, ta je v tomto případě vedlejší. A proto pokud budou mít farmafirmy, a firmy s materiálem, zprostředkovatelské firmy pro techniku, nehorázné zisky tekoucí ze zdravotního pojištění primárně, pak na ufinancování lidského faktoru nebude nikdy dostatek prostředků, proto by bylo nejvhodnější ztransparentnit tok fianncí hlavně pro primární a ambulantní péči včetně sesterské, a nemocniční péči hradit formou paušálních plateb za diagnozu, kterou by měla každá nemocnice nasmlouvánu- dle odbornostního zaměření - a nikoli jak se nyní děje protáhnout klienta nejlépe všemi ambulancemi špitálu a vykázat tak na jedno RČ během jednoho dne nebo dvou dnů až 6 cílených vyšetření od různých odborníků, a přitom min 3x laboratorní, taková je v poslední době praxe - honba nemocnic za výkony.

Základní koncepční chyba systému plyne z vyřazení všech subjektů (pacient, lékař, pojišťovna...) ve zdravotnictví z možnosti jeho ovlivnění. Totální nesvoboda a závislost na ministerstvu zdravotnictví vede k podlomení akceschopnosti a odpovědnosti.